Web visitteplice.com používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

NEJkulturnější primátor

J. M. Wolfram byl nejen šéfem radnice, ale umělcem, který do Teplic lákal davy.

V Teplicích to svého času opravdu žilo. Věhlas lázní lákal pestrou paletu hostů, kterou každoročně zdobily korunované hlavy a povznášeli významní umělci. Teplice zjevně měly co nabídnout, ale svou pověst „salonu Evropy“ si musely vydobýt a s maximální péčí udržovat. Jestliže lázeňské město mělo být jedním z center evropského společenského a kulturního dění, bylo nutné mít v jeho čele osobnost, která bude náležitě reprezentovat jeho niveau. Starostou tedy nemohl být pouze schopný úředník a svědomitý správce veřejných věcí, tato funkce nadto vyžadovala schopnost komunikovat s intelektuální elitou své doby a vlastně ji také tvořit.

V roce 1824 Teplice takového člověka našly v Josefu Matyáši Wolframovi. Vystudovaný právník, původem z Plzeňska, se po krátké kariéře soudního úředníka a advokáta ocitl v Teplicích a ve svých 35 letech byl jmenován jejich purkmistrem. V této funkci setrval až do své smrti v roce 1839 a patnáct let jeho působení v čele města patří k těm nejslavnějším, které zažilo.

Josef Wolfram dlouho zvažoval, jaký životní kurz nastavit. Od dětství se totiž věnoval hudbě, tento zájem ještě vzrostl na plzeňském gymnáziu, a když studoval v Praze a ve Vídni, veškerý volný čas věnoval hudebnímu vzdělávání u předních skladatelů té doby. Asi jen kvůli chatrnému zdraví se dráhy svobodného umělce nakonec vzdal a hudbě se rozhodl věnovat, jen jak mu dovolí jeho profánní zaměstnání. A zdá se, že Teplice byly tou nejšťastnější volbou, jakou mohl Wolfram učinit. Když se stal jejich prvním mužem, měl v šuplíku celou řadu skvělých kompozic, ty nejlepší však již obíhaly české a rakouské salony. Teprve Teplice mu ale poskytly dostatečné zázemí, množství podnětů i prostoru k tomu, aby rozvíjel to, co mu bylo nejdražší.

Alfréd, Okouzlená růže, Normani na Sicílii, Princ Lízinka, Beatrice, Mnich z hor, Zámek Candra, to jsou názvy některých z jeho oper. Jejich premiéry, které často řídil sám Wolfram, se odehrály na předních evropských scénách, především v Praze, v Drážďanech a v Berlíně. Jejich prvními posluchači však byli hosté četných večírků ve Wolframově bytě, dveře si zde podávali Alexandr Humboldt, František Palacký, Niccolo Paganini, král Bedřich Vilém a mnozí další. Nebylo divu, že když přišla nabídka, aby se Wolfram ujal kapelnického místa v drážďanské dvorní opeře po náhle zesnulém Carlu Marii Weberovi, zůstal v Teplicích, aniž by váhal. Jeho opery se s úspěchem hrály po celé střední Evropě, ve svém městě vítal nejváženější elity své doby, bezprostřední kontakt s umělci, vědci a intelektuály ho stimuloval k dalším aktivitám. Byl jim sám skvělým hostitelem a snažil se, aby i Teplice byly stále lepším a lepším místem tělesné i duševní očisty a inspirace. Jedním z posledních Wolframových počinů tak bylo založení lázeňského orchestru, který v Teplicích jakožto Severočeská filharmonie působí dodnes. Na vzkříšení jeho skladatelského i společenského odkazu však Teplice teprve čekají.

 

© www.teplickanej.cz